O mně

Těší mě ten správně zachycený okamžik…

Jmenuji se Zdeněk Staník. Nejsem týpek s desítkami ocenění za všemožné soutěže, workshopy a jiný blabloně, ani vám tu nebudu psát, jak jsem úplně nejvíc ňuňu. Jsem spíš takový normální játro, co dost žvaní, než aby zvednul prdel a ty fotky opravdu sázel jednu za druhou.

Focení mě zaujalo už tehdá… za mlada, když táta vyvolával v koupelně fotky ze starýho foťáku LOMO. Jinak se fotilo na starou Yashicu (takovou tu běžnou, „automatickou“, bez výměnného objektivu). Poté, o mnoho let později, jsme měli doma několik kompaktů. Prvním byl (a furt je) Canon PowerShot A75 a jeho neskutečných 3.2 Mpx. To, jak my pnuli závistí, když si známý koupil A80/A85 se 4 Mpx… už asi nikdo dneska nepochopí. Druhým byl nějaký Canon ultrazoom. A já stále dumal, jak na to „rozostřený pozadí“, který jsem viděl na fotce pastelek v jednom stolním kalendáři.

Někdy v roce 2010 jsem si koupil svůj první foťák, zrcadlovku Canon EOS 550D. Furt mi ale úplně dokonale neštimovalo, jak na ty „pěkný fotky“ (no jo… tehdá jsem ještě neznal slůvko BOKEH a vlastně BOKEH se dříve rovnalo hezké fotce :D). S tím jsem se poměrně rychle sžil a nepříliš dlouho na to jsem se rozhodoval, zdali koupit 2000 Bitcoinů (byly tehdá za 2 USD/kus) nebo 2 objektivy, po kterých slintám už nějakej pátek. Bitcoiny však byly něco zcela nového, nikdo to pořádně neznal a nějak jsem na to stejně pozapomněl. Takže jsem samozřejmě volil objektivy – Canon EF 70-200 mm F4 L IS USM a Canon EF-s 60mm 2.8 USM. Objektivy, který jsem použil za ty roky vlastně jen párkrát a víc je měl na parádu/jako těžítko, než na užitek (zase to mělo výhodu, že jsem je po x letech prodával a byly prakticky úplně nový). Pak přišel na řadu Canon EOS 50D, protože kovový tělo a „legendární“ recenze na 40D. Na 14 dní jsem měl i tělo Canon 5D, které bylo už nějaké pokažené (a já to zjistil až když jsem ho prodal na ND), pak souběžně s 50D přišel i EOS 5D Mark II, no a poté jsem přešel na Sony A7 III a pak A7 IV. 5DII mi dělá těžítko dodnes, jen nechápu, že ta baterka je i po 3 letech ignorování stále napůl nabitá 🙂

Za těch 15 let jsem si vypěstoval i docela slušnej GAS (Gear Acquisition Syndrome). Taková pakárna, kdy vás baví víc nakupovat techniku, než ji vůbec používat, nosit a FOTIT s ní. A vlastně to mi i docela zkazilo pohled na focení, protože člověk se honí podvědomě za top technikou, zatímco jiní fotí přes pulitr Krakonoše a mají aspoň trochu radosti.

Takže když už hodim bágl s fototechnikou na záda, zatnu půlky a čistě omylem/náhodou/správnou konstalací Jupitera s Venuší vytáhnu foťák a nezapomenu si SD kartu doma, mám radost, že se mi občas, sem-tam, skoro vůbec, podaří zachytit okamžik nebo emoci. Jenže je to dost ojedinělý, vzácný. Asi tak, jako když člověk vyhraje 2x v týdnu sportku.

Mám rád přírodu, a to nejen na fotce, ale i osobně na všemožných procházkách a poznávání okolí 🙂 Obecně u mě díky absolutně hyperturbomoc převažující lenosti se učit PS/LR najdete spíš fotky tak, jak jsou. Max. s vyretušovanou babčou v pozadí, co si láduje tatranku do kecárny. Anebo s mírně /dost/možná/nevím upravenýma barvama.